Ani jsem netušila, že jde reklamovat masáž

Moji bolavou duši léčím velkým množstvím práce, a tak v práci trávím mnohem více času, než si tvůrci zákoníku práce asi představovali. Nevadí mi to, beru to i jako otázku profesní cti, že svěřený projekt zvládnu. 

Jsou ale chvíle, kdy se tělo začne bouřit, proto mu čas od času dopřeju něco málo pohybu – plavu a pronikám do tajů jógy. Chybějící lidské doteky, které nenahradí ani sebeupřímnější každodenní pozdravení vlhkým čumáčkem mé kočky, řeším více či méně pravidelnými návštěvami masáží. Postupem času jsem se stala věrným zákazníkem jedné provozovny thajských masáží, kde o mne pečuje stále stejná masérka. Je to sice Vietnamka, ale z celého osazenstva všech „holek“ je nejzkušenější a umí málo, ale nejlépe česky.

Každá návštěva na matraci „u holek“ je pro mne balzámem na těle a tím aspoň trochu i na duši. Ustálila jsem se na devadesátiminutovém rituálu, kdy různě střídám a kombinuji nabídku šikovných doteků a nabírám tak sílu do dalších dnů.

Poslední masáž byla vskutku královská, připadám si opravdu uvolněná a odpočinutá. Jaké je ale moje překvapení ráno, kdy se nemůžu pohnout! Ukrutná bolest v oblasti krční a i bederní páteře mi při každém pokusu opustit lůžko žene slzy bolesti do očí. Dost dlouho nemůžu přijít na to, jak se zvednout. Bolí to při pomalých i rychlých pohybech, když překonám bedra, skolí mě krční páteř a obráceně. Bojuju se svým tělem dost dlouho, pak se nějak skulím dolů, ale každý krok je pro mě očistcem. Super, to mi ten pracovní týden pěkně začíná! Jsem přece velká holka, tak bojuju, ale bolí to skoro při všech pohybech. Vydržím to s analgetiky týden a po týdnu jdu tam, kde si myslím, že je počátek mých bolestí.

Usměvavá Vietnamka se ptá: "Co dneska?" a já se stručnou češtinou snažím vysvětlit, že jsem tu byla před týdnem a od té doby to bolí.

„To nemá bolet.“

„Ale bolí a celý týden – tady a tady“ a ukazuju místo na krku a kolem pasu.

„Podívám.“

Velmi opatrně se svlékám, neudržím syknutí při píchnutí bolesti a pomalu a neobratně, ale tak, abych ulevila zádům, si lehám na matraci. Vietnamka mě stiskne na několika místech na noze a ptá se: „Bolí?“

Nic mimořádného to není a přesvědčuje mě, že to není uskřípnutý nerv, na který to podle mne vypadá (tedy aspoň ta bolest).

Pak hledá ta inkriminovaná místa na mé páteři a celkem hravě je nalézá – prostě sebou cuknu a na dotaz: „Tady?“ ani nemusím odpovídat, protože jsem „dechla“.

„Pomůžu. Trochu baňky. Bude dobrý.“

Přináší si svoje nádobíčko a soustředěně pracuje, stále mám pocit, že má o mě starost. Cinkají baňky, slyším zapalovač, voní mi moxa a cítím teplo. Chvílemi je to příjemné, chvílemi to bolí, pak si zase jde pro nějakou krabičku, něco šustí za mými zády.

Dostávám povel: „Dýchat“ a aby bylo jasno, ukazuje mi to názorně. Tak dýchám a při tom do mne zapichuje jehličky. Po hodině bolest konečně odezněla a já se můžu téměř bez bolesti postavit a obléknout.

„Dneska žádná masáž, žádné peníze.“

Moc děkuji a říkám, že to konečně po týdnu nebolí!

„Vím, ale ještě asi za 3 dny bude bolet, přijít, pomůžu – trochu baněk, trochu jehliček.Všechno dělat pomalu!“

Uvědomuju si, že bych to vlastně mohla brát jako reklamaci masáže. Ale protože určitě ještě přijdu, ani nemám výčitky.

„Moc sedět, málo spát, proto bolí!“

A je to tady!! Tak se mi to pracovní nasazení trochu vymstilo. Tohle byl ale docela významný vykřičník, proto se poslední dobou pokouším zpomalit. Musím, dostala jsem jasný signál.